Dušičky, kdo si na nás vzpomene?

Úcta k zesnulým je součástí zdravé společnosti a 2. listopad je den, kdy je návštěva hřbitovů nejkrásnější. Na druhé straně přibývá bezdětných lidí a sociálních pohřbů. Jsem ale optimistka, Ježíškova vnoučata jsou nadějí.

Oslava Dušiček aneb Památka zesnulých se odvíjí od svátku Všech svatých, který se slaví 1. listopadu. Je to doba, kdy Keltové oslavovali konec roku a kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Tradice zapalovat ohně a svíčky pochází od Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými duchy.

Všechny staré kultury držely své předky v hluboké úctě. Pro Židy i pro Indiány je hřbitov posvátnou půdou. Pouze sebevrazi byli pohřbíváni za zdí křesťanských hřbitovů. U nás je návštěva hřbitovů zážitkem zejména v období kolem 2. listopadu, oslav Památky zesnulých, a neodradí nás ani nevlídné podzimní počasí. Pochmurná nálada tak nějak patří k rozjímání o smrti a zesnulých.

Také jsem byla na hřbitově, očistila a upravila jsem hrob svých nepokrevních příbuzných, ale marně jsem žádala své děti, aby se mnou zašly uctít své prarodiče a praprarodiče. Už si je nepamatují, tak proč, že? Učinila jsem pokání i za ně a očistila jsem a upravila ještě jeden hrob, ke kterému nikdo nechodí. Bylo na něm jméno Rmoutilovi.

Pohřeb je rituál, rozloučení s člověkem, který odešel. Tělo se rozpadne v zemi, pojetí duše je velmi různorodé až individuální. Mnozí řeknou: Nesnáším loučení. Někteří uloží urnu do skříně, jiní rozptýlí popel na rozptylové loučce, další jej vysypou do moře nebo na jiných oblíbených místech. Symbolicky ukončují čáru života.

K některým zemřelým se nikdo nehlásí, nikdo je nepostrádal ani když byli živí. Tak proč by cítili ztrátu, když zemřeli? Přibývá sociálních pohřbů, protože úřady úctu k mrtvým mít musí. Může to být tím, že ne každý statečně nese úděl stáří, pak se děti ani vnoučata nechtějí hlásit k protivnému dědkovi a hádavé bábě. Berou si osobně jejich brblání, místo aby jim řekli: Postěžujte si, ulevte si, nemáte to lehké.

Anebo je to tím, že zemřelí byli opravdu sami, že neměli děti, proto ani vnoučata a pravnoučata. Pro mnohé bylo důležitější studovat co nejdéle, „dělat kariéru“, odkládat založení rodiny. Odpovědnost a závazky jim často zněly hůř než sprostá slova, jejichž používání je dnes naopak "moderní".

Věřím tomu, že to špatné opět pomine. Budoucnost vidím optimisticky, protože vzrůstá zájem o seniory, přestávají být těmi „nepotřebnými“. Příkladem může být projekt Ježíškova vnoučata. A ještě jedna aktivita ve mně vzbuzuje naději. Jsou to komunitní zahrady a dílny. Lidé se snaží k sobě hledat cesty i v anonymitě velkoměst.

Advent a Vánoční svátky se blíží. Věnujme proto chvilku nejen rozjímání nad sebou, ale také nad svými blízkými, nebo jen známými. Zamysleme se nad tím, co pro ně můžeme udělat. Dokud jsou živí, protože pak bude pozdě.